Strana 93....

děkuji za komentáře a mejly k předchozímu příspěvku,  děkuji za všechny rady a doporučení.... moc si toho vážím. Na mejly postupně odpovím....
 

Vůbec jsem nečekala takovou lavinu a vlastně nechápu proč každé mé zamyšlení, vyzní jako informace, že se chystám skákat z mostu.
Mám útlum, touhu odpočinout si, zastavit se, přemýšlet, naučit se myslet na sebe a své potřeby... Nabrat sílu pro nový začátek nebo jinou etapu mého života...

Přemýšlela jsem jak dál s blogem... už nic osobního nebo nastavit filtr komentářů. Vyhrálo nic osobního...uvědomila jsem si, že až takový hrdina nejsem... nikdy nevím kdo můj blog čte a mám strach z lidí zlých a závistivých....

Takže o designu, cestování, Skandinávii, nepatrně z mého soukromí, nic niterného.. Mě takové to psaní typu, koupila jsem si kobereček a květináč jsem posunula z leva doprava, moc nebaví, proto jsem všude mazala pocity , názory na to či ono nebo prostě můj život, to mě baví, ale blog asi není to správné místo pro sdílení tohoto druhu...

Včera jsem byla v Ikea a koupila si pár blbin... teorie drobných životních radostí nikdy nezklame. Stejně jako Ikea samotná... Pamatuju si, jak jsem prožívala ty nejhorší měsíce s moji nemocnou maminkou, nekonečné chemoterapie apod. a do Ikea jsem jezdila nabrat sílu, uklidnit duši, nechat se pohladit...
 

Vždycky se šíleně moc těším na nový katalog. Většinou to dopadne tak, že ho rychle prolistuju a řeknu si... no nic moc. Ale on je taková láska na druhý pohled... potom se k němu vracím, listuju pomalu a nacházím poklady.

Chtěla bych bydlet na straně 93... tohle je harmonie, cit pro barvu a materiál, krása....

hezký den,

 i.



,

Učím se...

..... mít se ráda.



Moc mi to nejde... Anni zase ve školce, tak si plním jeden ze svých snů... udělat si pohodu na zahradě, číst si... dýchat čerstvý vzduch a prostě jen tak na chvíli být sama se sebou....užít si to...

Ale místo, abych si užívala, mám divný pocit, že zrovna nic nedělám, že tohle si přece nemůžu dovolit jen tak nic nedělat...pocit viny, jako bych byla za školou.

Hlavou se mi mele, že jsem neodvezla trávu , Gabo si zapomněl svačinu, mohla jsem aspoň pustit pračku, snad nebudou učitelky naštvané, že Anni ještě trochu kašle a už jsem ji tam strčila, měla jsem volat instalatéra, umýt horu nádobí, uvařit....

No asi to chce trénink... po pěti letech, kdy jsem na sebe pomyslela jen v myšlenkách typu měla bych někdy na kosmetiku, měla bych cvičit, měla bych někdy sehnat hlídání a někam jít , jet, koupit si něco na sebe, přečíst knihu... z těch všech měla bych se většinou nic nekonalo..

Mám poruchu spánku, po tom co jsem k Annice 3,5 roku vstávala stokrát za noc...do teď se budím i když nemusím, pořád jsem ospalá, ale nemůžu nic dospat, protože přes den neusnu... dokážu jen tak podivně hybernovat, vnímám okolí, to že nespím, ale zároveň se mi jakoby v hlavě melou sny a kdejaké blbiny jakobych spala a snila... tohle mívám často i v noci... možná je to už diagnóza...

Všechny své touhy jsem zametla pod gauč a několik let jsem žila jen každodenní realitou, potřebami mých dětí a snaze vše zvládnout, aby nijak nestrádaly, měly krásné dětsví, domov,  hodně lásky a jistotu, že jsou milované...

Gabo vyspěl do samostatnosti, Anni je konečně ve školce a já se snažím v sobě najít a probudit tu nadšenou, odhodlanou bytost, kterou jsem bývala.

  

Jen nějak mi ten restart zatím vůbec nejde... melou se ve mě všelijaké pocity, vzpomínky, nenaplněné touhy, hledání sebe, otázky nad smyslem toho , či onoho...otázky naplněného nebo nenaplněného ženství a života vůbec...

i.

 

Zahrada

včera jsem konečně trošku pokročila na zahradě, kterou, vzhledem ke své nulové energii, strašně zanedbávám. Práce tam je až nad hlavu, říkám si klid... postupně...

 

Včera nastal slavnostní sběr úrody, což byly tři jablka a pár borůvek... maliny se opět neujaly... já vím jsem špatný zahradník, vlastně úplný zoufalec... podle toho vypadá i náš trávník nebo spíše plevelník, protože plevele v něm roste víc než trávy...

 

A vlastně mi to nevadí, je to příroda a všechny ty pampelišky, bodláky, sedmikrásky, jetel apod, jsou tak krásné... pro mě víc, než ty sterilní, chemické dokonalé trávníky.

 

Letošní léto jsme na zahradě byli hodně málo, v těch vedrech se tam nedalo vydržet až na chvíli večer až se sluníčko schovalo. Tak si to chci vynahradit  na podzim...

 

Podzim miluji i se všemi jeho chladnými, sychravými, mlhavými, rozfoukanými nebo deštivými dny...

 

i.