V pondělí...

nástup...

Na poslední chvíli mi přistál email z IKEA, seznam všeho co mám odevzdat... takže celý týden frmol...  schrastit všechny razítka, fotky a potvrzení, kadeřník atd...

Vzpomínám jak to všechno začalo....  jak se ztratily mé materiály, odeslané do IKEA... a když se nakonec našly, stihli mi sdělit až ve čtvrtek, že se mám dostavit na výběrové řízení, které bude trvat asi osm hodin v pátek ráno, tedy na druhý den....

Tenkrát byla Annika  nemocná a nebylo jiné řešení, než aby s ní zůstal  Gabo doma a já jsem fičela do boje. Byl pátek třináctého, což normálně téměř nevycházím z domu... s hlavou pod paži, protože migréna až hrůza a ani druhý brufen nezabíral... Gabo poprvé hlídal Anni celý den...

Ještě před IKEA jsem chtěla otáčet auto, utéct zpátky domů, dát si hadr na hlavu a schovat se do klidu...

Nakonec jsem do toho šla, dnes jsem tomu moc ráda... testy a úkoly všeho druhu... ta kreativní část mě bavila hodně...

Na závěr feedback a krátký pohovor. Ptali se mě jak se cítím... řekla jsem, že jsem nevyspaná, nemocné dítě,  mám migrénu , doma zdravé dítě celý den hlídá to nemocné a pokud okamžitě nepoběžím do auta, tak nestihnu syna odvézt na doučování, což bude dost problém...

Věděla jsem, že jsem si v tu chvíli připsala asi tak tři sta mínusových bodů, ale bylo mi fajn, že jsem o sobě tímto sdělila vše... 

melír je fakt otrava... pokaždé když trávím dvě hod u kadeřníka, abych si dobrovolně nechala zničit vlasy zesvětlením, říkám si proč to dělám? ...po těch x letech asi jen zvyk...

  

něco málo z toho pátku 13... fotky mizerné měla jsem jen mobil..



 Přišla mi mms od tety ze Švédska, červený domeček pod sněhem tam daleko na severu. Říkám si, že skrze tuhle práci, budu tomu severu tak nějak o kousek blíž...

hezký večer,

i.

Stihli jsme...



 

 

postavit sněhuláka....

 

 ze zbytku sněhu.... malinkatý, pidi, ale byl to fešák. Jmenoval se Olaf / jak jinak /

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 A taky jsme stihli sjezdovku, aspoň malou kousek od domu... ale jinak jsem letošní sezónu  nestihla nic... ani si sehnat nové prkno, prostě letos jezdit nebudu, zvláštní pocit... tak nějak to prkno se mnou trávilo půl života... dneska jsem si uvědomila, že letos máme jiné priority... budu ráda, když si aspoň Anni ještě stihne trošku polyžovat, kvůli laryngitidy jsme prošvihly ty krásné zimní dny...

 

 Šlapala jsem si to po sjezdovce a říkala jsem si, proč nedělám to co mi dělá tak dobře, po čem toužím celý svůj život... šlapat po horách, ve sněhu... v lese...

 

Když nemám s kým jít, proč prostě nejdu sama?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Gabo odjel na hory... s partou mlaďochů do Jeseníků... a já... opět strach...  proč se mě to pořád drží a není to lepší, ani když,  už mu bude za pár měsíců patnáct... nebo čím starší tím bude hůř?  Dnes mi jeden kamarád říkal  " zvykneš si... počkej až pojede stopem do Afriky apod "

 

 

kéž bych si tak zvykla...

 

hezký večer,

 

 

i.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vladimír....

 

 

v zimě většinou sleduju předpověď počasí hlavně kvůli cestám, což letos je v poho... nebo kvůli lyžování, tedy my spíš snowboardování, což letos zatím nic.... a v posledních dnech taky kvůli Vladimíra.

 

Je zanedbaný, špinavý a jde cítit na sto honů... ale duši má krásnou. Vladimír je bezdomovec... Gabo a náš kamarád Američan při prohlídce jedné staré opuštěné nemovitosti našli chlápka ležícího na matraci v šíleném mrazu v rozbořeném baráku...

Chvíli s ním povídali, pak odešli... do nejbližšího obchodu nakoupit mu jídlo, koupili dokonce i peřinu... na krabici napsali svoje jména a vše mu odnesli...

 

No zkrátka nakonec se sním sblížili, mají ho rádi a on je... a já  kupuju rukavice, čepice a kde co, protože doma už nic nadbytečného nemám, všechno jsem rozdala loni... bezdomovcům.

 

Tenhle příběh mě nějakým zvláštním způsobem naplňuje... kdybych netoužila dělat design, zachraňovala bych bezdomovce. Pamatuji si , že už jako studentka... měla jsem kapesné pár šupů, přesto jsem se často podělila s bezdomovci na nádraží... spolužačky mi říkaly, že jsem cvok a tím cvokem jsem zůstala.

 

Včera jsem totiž brouzdala po internetu a hledala spacáky do extrémních podmínek... pro Vladimíra. Pokud nějaký koupím, možná mi nezbydou peníze na naftu nebo budeme mít deficit na konci měsíce... já vím cvok...

 

Ale už jsem se tak nějak naučila, že mám věci dělat tak jak mi srdce káže a neohlížet se na názor druhých...

Původní snaha byla dostat Vladimíra do azylového domu, kde jsem zajistila vše potřebné, i to, že mu pomůžou vyřídit prošlé doklady, sociální dávky, možná i důchod... je to starší pán.

 

A když přišel den D a měli jsme Vladimíra odvážet najednou nechtěl odjet... to příšerné místo kde přežívá má svým způsobem rád, je tam už dva roky a má strach někam pryč, kde to nezná...

Jeho životní příběh je velmi zajímavý...

 

V azylovém domě jsem poznala sociální pracovnici, která je anděl! Neskutečně milá a vstřícná... má srdce na dlani pro všechny tyhle padlé existence... a neskutečnou snahu jim pomoci. Stejně tak všichni terénní pracovníci apod.

 

Snad se nám jednou povede změnit jeho život... momentálně řeším, že ho jednou odvezeme do denního centra azylového domu, kde bezdomovci mají možnost se osprchovat... po dvou letech, by to docela bodlo...

 

 

a ještě update od nás...

 

Annika je až ode dneška lepší... ale celý příští týden ještě nemůže do školky, pak opatrně... no tak si říkám jakou šanci mají pracovat matky, které nemůžou spoléhat na manžela a babičky žádné nemají. Kolik asi zaměstnavatelů bude akceptovat neustálou nepřítomnost kvůli nemocným dětem... mnoho asi ne... a já to docela chápu, protože jsem lidi zaměstnávala a pokaždé když mi z týmu někdo vypadnul byl problém.

 

Teď jsem se dozvěděla , že ranní družina ve škole kam Anni půjde,  je až od půl sedmé a to jen v případě, že bude o to zájem... nakonec jediná možnost bude, že ji bude do školy vodit Gabo, pokud se dostane na ten gympl k nám.

 

Máme všechno strašně z ruky, to je daň za tenhle  krásný výhled a bydlení pod horama.

 

Ještě budu reagovat na komentáře k minulému příspěvku... tu českou školu od Gabriela kam směřuje.

Úplně běžný gympl to není... to by tady ani nechtěl jít.

 Je to křesťanské gymnázium zaměřené na angličtinu " Beskyd Mountain Academy " bohužel výuka v angličtině jen jeden předmět a to IT,  plus přidané hodiny v angličtině, stáže v USA, hodně rodilých mluvčích apod. Mají dost slušné výsledky maturit, hodně dětí chodí studovat po ukončení do zahraničí apod. Zájem je velký a dostat se tam není vůbec easy...

 

Nicméně je mi jasné, že to co mu nabízela současná škola tady nebude...

 

Byli jsme na den otevřených dveří a Gabo nadšený... na druhou stranu je zoufalý z odchodu ze své školy současné... trošku je to jednoduší tím, že jeho třída se rozpadla, soustu dětí se vrátilo do svých zemí, včetně jeho nejlepšího kamaráda Indoameričana, který už je zpátky v Americe a komunikují jen přes skype...

 

Ty  rozdílovky už má za sebou... tu nejhorší zkoušku měl po tom co ve dvě ráno hodinu držel Anniku u okna, když se dusila a já už jsem neměla sílu... ráno ho vzal soused na nádraží, aby chytil vlak...

 život je někdy pestrobarevný...

 

hezký večer,

 

i.

 

 

 

 

Anni zalezla do spacáku od bráchy, v posteli už je nuda...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 venku nádhera a my už dva týdny trčíme doma :(((

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 jsem zamilovaná do tohoto koše z IKEA, už mám tři a furt málo...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 tam za oknem je Lysá hora!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 pořád bez myčky... až se k té nové doberu, budu se ji denně klanět!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Škola...

tohle je u nás téma těchto dní...

 

 Gabriel mění školu mezinárodní za českou po x letech... tedy až od příštího roku, ale aby to vůbec šlo musí udělat přijímačky, české přijímačky a to je veliký problém. Chodí na doučování... učí se i názvosloví jako úhlopříčka, součin, ostrý úhel a podobné samozřejmé výrazy, které pro něho samozřejmé nejsou, protože třeba když mu řeknu ostrý úhel, kouká na mě a řekne " you mean acute angle "???

...česky mluví normálně, ale vše odborné o čem běžná mluva v rodině není zná jen anglicky. Kromě toho se učí postupy, které v " české " matematice jsou úplně jiné než v té v mezinárodních osnovách. Ve škole spolužáci cizinci, učitelé všichni cizinci, výuka jen v angličtině, takže anglicky mluví celý den, cestou vlakem čte knihu v angličtině, doma tv přepíná na to co je v angličtině... ještě , že jeho partička od nás z ulice je ryze česká...

 

Do toho jim zavedli státní rozdílové zkoušky pro ty dva Čechy, kteří jsou ve třídě... z JČ a dějepisu, takže teď musí zvládnout ústní a písemné státní zkoušky z učiva, které nikdy neviděl.

 

Maká od rána do večera, k tomu ještě závěr prvního pololetí, takže píše sáhodlouhé eseje, připravuje se na testy a dokončuje spousty projektů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

kolikrát si říkám, jak v tomhle chlívu může pracovat... prý mu nepořádek připadá útulnější... nicméně když projdu kolem a koukám co všechno zvládá, tak kolikrát fakt čumím... " co to píšeš" ? ... "dopis editorovi, to je složité víš... politická situace po první světové... jen malá esej"...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Annika šije dál..." mami černoškám sluší pestrobarevné vzory víš "... vlastně má pravdu... jen si říkám, kde na to v těch pěti letech chodí...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Anni jde příští rok do školy... dnes den otevřených dveří a já jsem po x letech zase nakoukla do českého školství, toho klasického...

Docela jsem se těšila, šly jsme s Anni s nadšením okouknout její budoucí školu. Interiér zoufalý, atmosféra ještě horší... do teď jsem z toho dost přejetetá...

 

Já se učím taky... tedy jen pokus naučit se aspoň základ  AutoCadu, docela marný pokus, tak už to vzdávám, musím se to naučit pak v provozu... prostě nějak... probouzím kdejaké závity v hlavě, jakože třeba tabulky v excelu už jsem úplně zapomněla a kdeco jiného taky, asi v té IKEA budu za úplného blba...

 

Jen toho navrhování se nebojím, ale moc se těším...

 

 

Doma zmatek, rozdělala jsem ty pokoje, ale nedodělala... pořád do toho něco leze, střevní viróza,  bolavé zuby, prošlé pasy, rozjetý ekzém, prodej auta, nedostatek energie... a dnes Anni teplota a bolí v krku, tak jsem zvědavá co z toho vyleze...

 

II

 

  Tak to předešlé jsem psala před několika dny...

 .... vylezla z toho laryngitida, ta nejhorší, kterou kdy Anni měla!... a to jsem myslela , že žádný další záchvat laryngitidy už nebude, údajně kolem šestého roku už nebývají... Anni má pět a půl a měla záchvat příšerný a poprvé u jedné laryngitidy přišel o den později ještě další...

 

 Tak jsem si říkala, jak to už zvládám když to přijde... někteří radí vždy volat záchranku, ale já jsem se to naučila zvládnout s Anni u otevřeného okna a hlavně čípek, kortikoidy a čekat... ale tentokrát to byl skutečně děs, mám pocit, že jsem z té hrůzy zestárla o deset let... ještě pořád nemáme vyhráno, kašel nechce zvlhnout už několik dní trápení, do toho bolení ucha, večer pohotovost a tak tedy nezbýva než se modlit, aby bylo brzy lépe...

 

hezký večer,

 

i.