Outdoor yoga....

....tak nějak se mi těžce přechází z vanilkových rohlíčků na ovesné vločky...

Ale už mi ty zdravé mňamky docela chybí, takže návrat k ajurvédě...

Ale nic extrémního ráda si dám denně třeba čokoládu, ale raději bio... přece jenom třtinový cukr je o něco přijatelnější ...

A taky návrat k pohybu, přes ty svátky jsem docela ztuhla, tak opět rozhýbávám.

Pokaždé, když vyrazím si něco šlápnout modlím se,  ať jsem zdravá a v pohodě, ať už to nevzdám, ať takhle chodím dalších x let, protože tohle je moje cesta.... nesnáším běh, nepřináší mi ten příjemný pocit, uběhnu kousek a mám pocit, že vyplivnu plíce... rychlá chůze mě povznáší, šla bych až na konec světa...

Každý v sobě máme intuici, která nás vede. Já to vnímám jako Boží našeptávání, vedení. Jen je strašně těžké mu naslouchat, ztišit se natolik, abychom ho dokázali slyšet, procítit....

Vždycky když jsem byla vyčerpaná ať už psychicky nebo fyzicky nebo v životě jsem nevěděla kudy kam a byla jsem schopna se na chvíli ztišit a snažit se vnímat a představovat směr, cestu, místo, okamžik, cokoliv co by mi udělalo dobře, cokoliv co by mě v té po..... situaci pohladilo na duši... vždycky jsem se viděla v outdorových botách jak šlapu lesem, listím, sněhem... přírodou... tahle představa mě provázela x let.
A teď tak nějak chápu, že tohle je ta správná cesta k uzdravení, moje správná cesta... potřeba... chůze, hory, vzduch... to je moje životní wellnes...

Stejné našeptávání mám i co se týče práce... a až teď chápu, že se vyplatí naslouchat, procítit a vydat se právě tou cestou, která je o nás, našich vnitřních přirozených potřebách, vášních... ne o tom, co od nás očekává okolí.....  o tom zase někdy jindy....

jógová pozice tanečníka je krásná, strašně ráda se takhle protahuji venku v přírodě... na čerstvém vzduchu... dýchání je v józe základ úplně všeho... prodýchat, vyčistit, otevřít se přísunu energie, otevřít se přírodě,  naši přirozenosti, otevřít se Bohu...

střecha, střecha a zase střecha.... součást pozdravu slunce a snad nejčastější  jógová pozice.... úžasná pozice... relaxační a zároveň tak přínosná zdraví, celkovému zpevnění a protažení....

odešla jsem z města blíž k horám, vždycky jsem je milovala... ale spousty let jsem si je tady vůbec neužila...  nejdříve zavalena firmou, potom další podnikání... potom přišla na svět Annika...   nekonečné nespaní, nevyspání a pak už jen trvalá únava...

Spánková deprivace dovede člověka téměř zničit... Anni má šest a já se z toho teprve teď hrabu ven. Užívám si toho, že si večer lehnu a mám šanci spát až do rána, i kdybych musela vstávat v pět... je to luxus, prostě v noci spát...

Do teď spala se mnou, protože mi přišlo přijatelnější být blízko u ní, než běhat v noci tam a zpátky a x krát uklidňovat dítě. 

Anni pořád usíná šíleně, před osmou je v posteli, ale usne nejdříve v deset, v jedenáct.... ale potom spííííí, což je nádhera!

A já když se vyspím jsem úplně jiný člověk, jsem schopna se konečně zase hnout z místa... denně si šlápnout rychlou chůzi aspoň pět kilometrů, téměř denně cvičit jógu, vyšlápnout si kopec a konečně zase pocítit jak kráááásnéééé to je!!!

Já vím hodně to flákám... myslím moje blogování... má to několik souvislostí...
jsem teď v takovém nějakém mezičase... ale věřím, že blog zase pojede jako dřív... snad už brzy...

hezký den,

i.