Tenkrát na Floridě...

.....hrábla jsem do minulosti... tentokrát deset let zpátky na Floridu. Napadlo mě, že bych občas publikovala něco z mého života pře x lety... něco z teplých krajin.. z Malajsie, Číny, Afriky.... kde jsem cestovala pracovně nebo jen tak za poznáním, než jsem pochopila, že mé místo je na severu.

Ať už je na jihu spousty krás apod., vždycky je tam vedro a to já nemusím... a nikdy tam není To něco, co mě hladí na duši... To něco, co cítím jen v severských zemích...

Jestli se někdo chystá na Floridu, tak stojí za to Mexický záliv, tedy západní pobřeží, méně osídlené zóny a pláže s bílým pískem, pokud možno nějaká soukromá.... Východní pobřeží je podle mého názoru o ničem, přelidněno, panelákové hotely na pláži, kalné moře, nic moc písek... 

Teď jsem si vzpoměla na můj příšerný zážitek. Florida je  oblast hurikánů a my jsme měli na jeden " štěstí ". Hnalo se to jako skoro vždy od Mexika a já jsem celý den s hrůzou koukala na tv, na přímé přenosy, jaké strašné škody a hrůzy tam napáchal a jak se žene na Floridu... všude ve městě se rozvážely pytle s pískem apod. ...byla jsem zoufalá, protože nás čekal návrat domů....přicházelo to v takových vlnách... v noci hrůza, ráno už méně, ale to nejhorší mělo teprve přijít...no a pak už jsem stála na letišti, připravená k odletu do New Yorku, podělaná strachy, protože letadlo špatně snáším, prostě se bojím... šíleně moc... i bez hurikánu...

Do toho mi řekli, že tohle je poslední let, který je puštěný...  prožívala jsem absolutní zoufalství, člověk s fóbií a ještě hurikán.

 Kapitán nás požádál o spolupráci, non stop připoutání apod, vysvětlil situaci, to už jsem téměř omdlévala hrůzou, že za chvíli zřejmě zahyneme v letadle ...  

Seděla jsem na trojsedačce uprostřed, u okna vysmátý malý Gabo a po mé levici suchar,  kravaťák... tak nějak jsem ho odhadla, když si přisednul.

Nakonec jsem celý let sucharovi visela na krku a xkrát opakovala I´m sorry... Gabo se pořád ptal co to dělám tomu pánovi... prostě stav absolutního zoufalství.. Letěli jsme v černých mracích, letadlo sebou házelo , třepalo se všechno...sem tam někdo ječel... já nejvíc... Gabo nadšený z létání všeho druhu, nebál se vůbec.... 

Po tomhle hrůzném letu se nás kravaťák  ujal a v letištní hale jsem nevěděla jak se ho zbavit v hrůze, že snad s náma poletí až do Evropy.

Tohle jsou fotky z Floridy s Gabrielem... ale nejvíc jsem ji procestovala s kamarádkou, když mi bylo asi dvacet... pár peněz v kapse, s batohem na zádech jsme projely téměř celé Spojené státy, dnes nechápu jak jsme to mohly dokázat... o tom zase někdy příště...

hezký den,

i.