Driftwood...

.... neboli plavené, naplavené dřevo ... miluju vyplavené, mořskou solí vybělené , sluncem vypálené  dřevo.. a tak sbírám dřívka, klacky, kdejaká prkna, ale i klády přes půl auta...

Většinou s každým takových úlovkem se pojí nějaký kreativní nápad, který nikdy nerealizuju, tak je prostě jen tak kupím a silážuju všude možně...stejně jako moje milované kameny, šutry a balvany.... a zakazovat si sbírat další je k ničemu, protože pak se ocitnu na nějaké úchvatné divoké pláži a je to zkrátka silnější než já...

Tohle mě hodně mrzí, možná to znáte taky... hlavu plnou ideálů, nápadů a na tu realizaci toho či onoho nějak nezbývá čas nebo není ta správná energie, proto na mém blogu žádné DIY...
Tolik bych chtěla tvořit, šít, vyrábět ze dřeva, malovat, zvětšovat fotky do rámů, na plátna...... zapojit řemeslníky na výrobu nápadů, kterých mám plnou hlavu a NIC....
 No NIC, třeba časem na něco dojde...

Teď jsem si vzpomněla, že jedním z mých letošních skandinávských úlovků byly kožešiny od farmáře, ovčáka... jedna už není... druhá visí v garáži...
Byly cítit.. strašně moc, beranem nebo kdoví čím, prostě postupně se ten smrad zabydlel u nás a já jsem si pořád říkala to bude dobré, časem to vyčuchne.
 Ale být trpělivá, to mi nikdy nešlo... a tak jsem hledala rady na netu, co s takovou kožešinou... rady různé, mě nejvíc zaujala ta jedna, kde někdo psal, že se s tím vůbec ne.... a vrazí to do pračky s prostředkem na praní vlny s lanolínem a hotovo. Trošku se hlásil můj zdravý rozum, že kůže a voda moc dokupy nejdou, nicméně za chvíli se beran točil v pračce.

A výsledek... hrůza! Obrovská ovčí kůže se zcvrkla na rozměr předložky, krásně bílé chlupy zežloutly a smrad berana se změnil na smrad  berana kříženého se zmoklým psem... a tak jsem zničila krásnou kožešinu, která mohla hřát a dělat krásu aspoň na terase. Člověk někdy fakt dělá kraviny...


hezký večer,


i.





 

 



 

 



Gabo novinář....

.... když byl malý, měla jsem strach, že mi rychle vyroste, a že si nestihnu vychutnat jeho dětství... myslela jsem, že jen ten věk, asi tak do šesti osmi let, je ten krásný, prostě ten, kdy máme to malé zlatíčko a pak až vyroste už to bude úplně jiné...

Jiné to je... ale vlastně jen jinak krásné... je neskutečně úžasné vidět, jak se z našich dětí stávají osobnosti se svým názorem na svět , na život...

S Gabošem bych si mohla povídat nekonečné hodiny, diskutovat úplně o všem možném... je v něm tak strašně moc, že si někdy říkám, jak to za těch pouhých 14 let mohl všechno do sebe dostat... nemyslím jen vědomosti a všeobecný přehled, ale hlavně jeho sociální cítění, emoce, vyzrálé názory...

Včera večer jsem koukala jak edituje články školních novin, dělá layout nového čísla... jak mu do jednoho ucha ze sluchátka jedou interview , které natočil se studenty a učiteli několika národů / na téma imigranti / jak ťuká do klávesnice rychlostí, kterou se mi nikdy nepodařilo dosáhnout...

Do druhého ucha mu jede Anni jak rádio " Gabíí dívej, dívej tančím, to je balet... Gabííí Markétce se už kývou spodní zuby... Gabííí máš rád Zvoněnku s pirátama?..... Anni neotravuj musím psát .... Aha, tak promiň... Gabíííí mě se ještě spodní zuby nekývou".....Gabííí...

Tohle mu strašně závidím, že se většinou dokáže odpojit od okolního světa, sedne a píše v naprostém kraválu sáhodlouhé eseje a kde co...

Dělat noviny, tedy  school magazine ho strašně baví a myslím, že tohle bude nejhorší loučení, pokud odejde k nám na gympl. Už plánuje jak ho založí u nás na gymnáziu, které je zaměřené na angličtinu, takže by tedy mohl pokračovat v psaní magazínu v angličtině...

Gabo je, co se týče studia, něco jako opak šprta, spoléhá jen na to co mu ve škole proletí kolem ucha a přípravu na testy má hodně mizernou, ale když je pro něco zapálený, tak maká jak o život... což jsou třeba ty noviny...

Tahle škola má ohromné kvality ve spoustě věcech, ale její časová náročnost ve spojení s cestováním je téměř neúnosná... přidali jim ještě hodiny ráno, takže třikrát týdně vstává v pět a  zpátky doma až večer.

A tak už začal s doučováním češtiny a matiky, aby prošel u českých přijímaček a svoji milovanou Agathu Christie, kterou doteď četl jen v angličtině , shání v češtině...

Nevím proč mám ty fotky tak tmavé, sice byl už večer... no nic, zkrátka tu techniku nezvládám a potřebuji se to prostě naučit i jinak než jen s nastavením " auto "... dnes je spoustu možností, kurzy, rychlokurzy....

 Co se týče techniky mám tak nějak zpomalené myšlení,  v tomhle směru jsem natvrdlá a všechno co má několik mnoho tlačítek, x variant a manuál na padesát stran,  nezvládám...

Na druhou stranu ten foťák tak strašně miluju,  nikam bez něho nejdu, fotím prostě furt a pořád a touha zachytit okamžik se stala součástí mého já, mého života...

hezký večer,

  

i.

  

Blogerka roku....

......pamatuji si, jak tahle soutěž probíhala loni, to jsem ještě svůj blog neměla... letos už ho mám a nominaci v kategorii " Objev roku".... moc děkuji :))))

 Mám v živé paměti, jak nejistě jsem vstupovala do rozběhnutého světa blogerů... to mám tak nějak celý život... už jako malá jsem měla problém zařadit se do nějaké zaběhnuté party a být hned její součástí... ale když jsem překonala to něco a šla do toho, postupně jsem získala jistotu a  úžasné kamarády...

... jsem ráda, že jsem i tentokrát  to něco překonala a začala psát blog...   přinesl do mého života  novou motivaci, možnost sdílet, inspirovat... ale také to, co jsem vůbec nečekala a to úžasná virtuální přátelství...

 Píšu strašně moc ráda, od srdce a pro vás... Pokud vám můj blog přináší něco, za co stojí hlasovat můžete zde

Děkuji za vaše hlasy, komentáře a chvíle strávené na mém blogu....

s láskou,

i.





....vytáhla jsem tenisky, které jsem dlouho nenosila, ale asi je moc neužiju, dnes už byla zima i v nich... u nás pod horama ráno sněžilo!

Annika nemá zimní boty..... ještě , že to byla jen přeháňka.... vlastně ani Gabo zimní boty ještě nemá, zrovna jsem si říkala, jak je možné, že ty loňské, které byly mega už má zase malé a jak je vůbec možné, že to moje dítě už má nohu vel. 44???

Tyhle mlhou zahalené hory mám ráda... přináší takový zvláštní klid, stejně jako když je bezvětří a pomalu tiše padá sníh...



pořád jestě jedu ve svém ozdravném stravování... dnes jsem měla na oběd moje milované jáhly vařené v rýžovém mléce, mléku, mlíku? ... týý jo, zase nevím jak je to ok?  tahle součást blogování mi jde nejhůř - gramatika .... takže pokud někdy plácnu nějakou hrůzu , tak se omlouvám...

...ty jáhly ještě plus semínka, skořice, máslo...

Žádná přívalová energie se zatím nekoná, ale tak nějak obecně je mi líp a už dva týdny bez  migrény!!!

místo kávy melta :(((... zvykla jsem si na kde co, ale káva mi chybí pořád, ještě chvíli vydržím... pak se vrátím aspoň k jedné coffee denně...





Švédská krása

....  je pro mě hlavně švédský venkov... červené domky v lesích, u statků nebo u jezer... tradiční nábytek a venkovský styl, prkenné podlahy, všudepřítomné tkané koberce, staré kamna, na kterých se pořád ještě vaří,  švédské dřeváky, domácí skořicové buchty, či oheň v otevřených krbech za chladného dne, který přinese tak útulnou atmosféru... přesně tohle je ráj mé rodiny ve Švédsku. Není to jejich stálé bydlení, ale únik od hektichého světa velkého města, nádherný starý tradiční Švédský dům a dva domky pro hosty...

Moje teta  je Švédka, její manžel Němec. Celý život žijí na dvou místech, Švédsko, Německo... V Německu mají moderní dům a moderní švédský interiér, ve Švédsku ctí tradici venkova... Postupně by byli rádi už jen ve Švédsku, stejně jako jejich děti...

Moje teta je obdivuhodná, inspirativní žena. Můj strýc je ten nejdobrosrdečnější člověk, kterého znám... je lékař a celý svůj život věnoval rentgenologii. Je to ten pán níže na jedné z fotek...

Mám v sobě vzpomínky z dětsví, jak jezdili k nám v dobách hluboké totality... jak celá ulice koukala na jich zaparkované Volvo... jaký měli úžasný styl oblékání typu vyšoupané džíny, bílé trička a khaki bundy... jaké poklady nám vozili... jako třeba džíny, které se tenkrát daly koupit jen v tuzexu, úžasné čokolády a jiné mňamky o, kterých se nám v té době ani nezdálo... jak já jsem je snědla vždy dřív než brácha a potom tááák škemrala, aby mi dal aspoň kousíček ještě ze svého...

Dnes mají tři dospělé děti, z toho dvě adoptované. Moje teta měla svoji praxi dětské fyzioterapie zaměřené na Vojtovu metodu. Vojtu znala osobně, jezdila se k němu učit... stavěla na nohy děti po obrnách apod. , je to úžasná bytost, kterou nikdy nepřestanu obdivovat... stále má neskutečnou energii, je inspirativní pro všechny kolem, má úžasný smysl pro humor a  dovede užít si život i když někdy bývá hodně složitý.

i.