Moneček...

láska naše chlupatá, čtyřnohá :)

... náš kocour Mon... tedy takhle jsme mu nikdy neřekli... spíš Monásek, Moňulek, Monislávek, Ňuňánek apod...

Monýsek je takový náš kočkopes... chodí za náma jako pejsek, kde jsme my tam je on.... nikdy se nestane že bychom třeba byli nahoře a on dole v přízemí nebo když jdeme na zahradu, aby nešel s námi a potom zase zpátky s náma domů....

A nikdy se nestalo, že by mně nevítal u domu když přijíždím autem, jakoby měl v uších specální radary a slyšel a rozeznal zvuk motoru mého auta, protože nepřiběhne až když parkuju, ale zkrátka stojí v garáži, tedy krytém stání když vjíždím, absolutně pokaždé :)

On na těch fotkách vypadá jako postelový povaleč, což tedy vlastně je, ale je to i vášnivý lovec a dlouhé noční procházky, to je jeho velká vášeň.

Stejně jako střechy.... naši střechu zvládá perfektně, i když není nijak nízká, plochá... naopak... ovšem pro Monislava žádný problém... pro mne ano, protože návrat ze svých nočních radovánek řeší tak, že vyleze na střechu a obchází okna našich pokojů a mňaučí tak intenzivně a zoufale, že se vždy najde někdo, většinou já :( , kdo to nevydrží, vyleze ve dvě ráno z postele a jde dolů pouštět kocoura, protože v oknech máme sítě.

Tady na blogu jsem psala asi dva roky zpátky o našich koťatech, což byl Moňa a černá kočička Elinka. Bylo to naše druhé zlatíčko, nalezená někde v Ostravě jako pidi vyzáblé koťátko, vzali jsme ji z útulku. Malinká zůstala už napořád, nikdy nedorostla do rozměrů dospělé kočky, ale to ani Moneček, toho našla moje kamarádka Maruška na Slovensku u popelnic, bylo to takové malé hubené zmrzlé nic... Maruška ho pak vypiplala na kočičím sunaru a my ho pipláme do teď, ale zůstal tak nějak prostě malinký.

A Eli? Už není :((( pořád jsme čekali s kastrací, až najednou přibrala, a my hurá konečně, ovšem byly to koťata v břiše, na ultrazvuku to vypadalo na čtyři. A tak jsme se smířili s tím, že máme těhotnou Eli, která pořád sama vypadala jako koťe... krmili jsme ji tím nej papáním, nosili a opatrovali jako princeznu a vše chystali na blížící se porod.

I když mi každý říkal co blbnu, že kočka vrhne kdekoliv a bez problémů, chystala jsem speciální pelíšek a něco jako porodní sál v koupelně apod.

Taky jsem četla, že kočka nikoho nechce když rodí někde se schová atd.

Když to přišlo na Eli, nikam se neschovala běhala sem a tam, oči přes celou hlavu, zoufale na mě koukala a nakonec rodila s náma. Ovšem vůbec to nešlo hladce a jedno koťe se nám zaseklo, druhé zemřelo krátce po narození... úprk na veterinu kde to nakonec Eli nezvládla...

Já, Anni a Gabo jsme to prožívali strašně... jsme citliví jedinci a tohle byl důvod proč jsem nechtěla psa, protože možná i vzpomínky z dětství jak toho mého přejelo auto a mě se tenkrát zhroutil svět.

Anni si aspoň sem tam užije psů od Marušky, teď má štěňátko Šarpeje :) , to je to plemeno co má kůži o tři čísla větší než tělíčko... to černé krásné na fotkách...

Ale jinak jsme se zamilovali do koček a já pokud bych chtěla někdy na stáří společníka, tak to bude kočka...
Ta kočičí přítulnost, jemný kožíšek, ladné pomalé pohyby, předení... to je ta nej psychoterapie... navozuje příjemný klid a pocit útulného domova...

A taky ta kočičí nezávislost a svoboda je taaak příjemná. Žádné obojky a vodítka... na procházku to jde samo a je to tak chytré, miloučké, úžasné... aspoň tedy ten náš kočičák nalezený u popelnic určitě!


hezký den,

i.

PS: Moc moc děkuji za gratulace, komentáře a emaily k předešlému příspěvku!