bez lampy

dnes jsem chtěla psát úplně o něčem jiném, ale ráno jsem dostala ránu do hlavy, když jsem se zvedala z gauče - prásk do lampy.

Stropní lampa je úplně špatně, ne nad stolem, ale nad gaučem. Asi před rokem jsem dostala stěhovavý záchvat a tam kde byl jídelní stůl jsou gauče a naopak.

Jenže stropní lampa zůstala provizorně tam kde byla. A každé provizorně u nás v překladu znamená napořád nebo min na pár let.

Shánění šikovného zedníka, který vyseká nové vedení ve stropě, není jednoduché a žádná firma takovou pidi zakázku nechce dělat... Je to můj nekonečný boj ´- šikovný řemeslník, kde ho vzít... Všichni jdou studovat vysokou a řemeslo u nás vymírá, jaká škoda...

Nicméně, za celou tu dobu, co se u nás každá návštěva práskne do lampy, když vstává a u jídelního stolu fungují jen svíčky, nebyla jsem schopna vymyslet jakou lampu nad ten stůl...

Ve hře je repasovaná průmyslová lampa, jenže vím, že na ní zřejmě nemáme dost vysoký strop... Nebo jen sňůra s objímkou a žárovkou, což je nádhera a můj styl, jenže přímé ostré světlo a moje časté migrény, to bych asi zalezla pod gauč.

V Dánsku na blešáku jsem našla kdejaké lampy, ale tak nějak jsem se nemohla rozhodnout... a v jednom obchodě ve Švédsku jsem našla lampu snů, ale za šílené peníze, tak zase nic. Byla to průmyslová lampa na bíle tkané šnůře, cela bíla, absolutní nejbělejší bílá, matná a náááádherná....

Ve Skandinávii, je obchod se svítidlama všeho druhu v každém malinkém městečku, obchody typu malý baumax taktéž, ty i v každé vesnici.  A nekonečný výběr světel v úžaných designech s tkanými sňůrami, průmyslové, avantgardní, všelijaké atd atd... a ve výprodeji bývají za pár peněz. Snad letos nějakou konečně vyberu a zedník spadne z nebe....

hezký den,

i.

Srdíčko

dnes jsem na terase našla malý zázrak! Ve sněhu srdce, všude sníh a najednou vidím kousek, kde byl sníh roztátý do tvaru srdce, krásně souměrného, přesného srdce...

Takový zázrak a taková radost...

Tak nějak žádné zamilování se nekoná, ale Valentýna mám už 4. února...

Když Annika viděla moje nadšení, tak mi jich ještě pár vykouzlila ve sněhu...

Světlo

       už od dětství nemám ráda světlo, které svítí přímo do oken a najednou člověk vidí jak prostorem lítá prach, odhalí chuchvalce prachu na podlaze a upatlané okna, jééé tyhle sluneční návštěvy fakt nemusím...

Ale někdy přijde takové to světlo vlídnější a umí vyčarovat krásné zátiší a atmosféru...

Život na kopci

           vždycky jsem chtěla bydlet na kopci. Tak nějak mi dělá dobře pohled do údolí, přehled z výšky atd..

Jen s tím se pojí problém, jak se na ten kopec vyšplhat v zimě... už jsem vystřídala několik aut a to poslední, které se jevilo jako absolutní výhra, je zkrátka moje noční můra!

Je to SUV, téměř tři tuny těžké, široké kola... Tohle jsem považovala za tank, který vyjede kde co a náš kopec nebo cesty s dětma na sjezdovku budou konečně v pohodě.

Jenomže tohle auto jen tak něco nevyjede a nesjede vůbec nic. Tedy sjede, ale úplně neovladatelným způsobem, protože je těžké a zkrátka řítí se z každého zasněženého kopce jako saně bez volantu a já zažívam infarktové stavy...

Až posléze jsem se dozvěděla, že mám úžasné auto na dálnici, ovšem ne na hory v zimě... Po tom co jsem minulý týden málem přejela psa, starší paní, která šla po kraji cesty a potom jsem najela do protisměru když jsem minimálně přibrzdila a auto se řítilo kam chtělo... zkrátka jsem si řekla, že už do toho auta v zimě nevlezu.

Jenomže musím se hnout z domu, tak mi Gabo, / jak je úžasné mít syna / spolu s kamarádem nasadili řetězy.

Jenže dole ve městě jsou cesty bez sněhu, tak všichni koukají, jak drkotám s řetězama na asfaltu, ale kašlu na to, hlavně , že se dostanu dolů a nahoru...

Takže život na kopci má svá úskalí, ale ten výhled na hory, to je zkrátka nádhera, to nás tady přivedlo, to milujeme a jsme vděčni že můžeme žít právě tady...

krásné zimní dny,

i.