... ty letošní úplně nejpomalejší a lenivé.
Až z toho mám výčitky svědomí, ale pak si zase říkám, přijde frmol a budu vzpomínat.
Přečetla jsem šest knih a po dlouhé době si zase užívám tu krásu, které čtení přináší. Možná taky proto, že už na to mám parťáka... z Anniky je knihomolka, takže už chápe, že na čtení potřebuji klid, stejně jako ona...
Ty chvíle mám moc ráda, když si lehneme venku a čteme, každá to svoje... to je úžasná pohoda...
Jinak, ale možná tím zpomalením teď v létě nebo taky moje letní narozeniny mi připomněly, že už jen rok do mého půlstoletí... no zkrátka nějak to řeším... chtěla bych napsat neřeším, věk je jenom číslo nebo jiný pozitivní blábol, ale prostě něco se děje. Najednou cítím, že jestli má v mém životě nastat nějaká změna nebo jestli chci přijít s něčím novým nebo učinit velká rozhodnutí, mám to udělat teď.
Najednou jakoby to někdy... jak už si léta říkám, někdy bych chtěla otevřít zase kavárnu, někdy ještě udělám to nebo ono... vždy tam bylo nějak hodně prostoru a pocit určitého nekonečna... najednou je to jiné.
Energie není jak bývala, sebevědomí taky ne. Co se týče sebelásky ta paradoxně sílí a skutečně můžu říct, že to co k mému věku náleží, včetně vrásek a jiných nedostatků a neduhů až tak neřeším a mám se mnohem raději než třeba ve třiceti.
Emočně jsem jako na horské dráze, výkyvy šílené... a stejně tak s energií. Chvíli mám pocit , že bych skály lámala, vzápětí lezu po čtyřech... chvíli až euforická radost ze života, kterou velmi rychle dovede nahradit totální psychická mizérie.
Co se týče práce, tolik plánů a nápadů... ovšem odvaha a energie mizerná.
Život tady u nás v blízkosti přírody je krásný, když dělám na nějakém projektu, tak moc miluju zalézt k počítači a hodiny u něj setrvat... pracovat v tichosti doma... ovšem tohle všechno také přináší sociální izolaci a poslední roky mne děsí, že jsem možná až příliš zalezla do ulity a vzdálila se společenskému životu na hony daleko...
Cítím, že mi chybí lidi... proto jsem se pár měsíců mořila ve wellness tady v jednom resortu, v touze po trošku normálním scénáři života, tedy chodit někde do práce mimo domov, aspoň na pár hodin týdně.
Strašně moc potřebuji soukromí, klid... osobní prostor, asi největší hrůza pro mne je nečekaná návštěva, která mne vytrhne z mého světa. Ovšem čím dál víc, toužím mixovat tohle osobní ticho s kolektivní energií...
Tak zvažuji jak dál pracovně a vůbec... těch zásadním problémů a kdečeho k řešení v mém životě je teď víc, což není úplně ke sdílení na blogu...
Holanští " omítkáři " a malíři nahlásili Gabovi, že převzali klíče, tak snad všechno klapne...
Zrovna sepisuju nákupní seznam Ikea, jako ručníky, příbory, hrnec, štětka do záchodu apod.
Kdy vyrazíme pořád otázka. Gabo ještě narychlo dělá autoškolu apod.
Fotky mišmaš totální... v tom mobilu to všechno vypadá tak hezky, když to pak hodím na pc, je to hrůza... prostě ten Nikon bych měla oprášit...
hezký den,
Když jsem byla v koncích, nechtěla se nechat nesmyslně komandovat , ale chtěla být ještě ke svému částečnému důchodu ještě užitečná, zřídila jsem si psí hotel. Prostě pár hafíků, pak se ke mně klienti vraceli a vyrostl z toho docela slušný podnik. Hafani byli spokojení-nestěžovali si a páníci byli šťastní, že je o jejich miláčka postaráno a hlavně, že není v kotci. A já - měla náplň dne - procházky, krmení, údržba kožíšků...a byla užitečná, byla jsem sama a vlastně nebyla.... Ale hlavně, byla jsem svou vlastní paní, nikdo neříkal, že to co bylo "ráno růžové je v poledne zelené a naopak"-i takové šéfové se najdou. Takže směle do změn-ale hlavně k lepšímu, Teď si užívám důchodu, když chci, jdu mezi lidi a když se mi nechce, jsem v tichu zahrady. V současné době mi klid narušuje jen téměř tříletá vnučka, ale to je o radosti.....přeji krásné dny plné pohody. Z Jizerek zdraví Olina
OdpovědětVymazatTaky mám ráda pro sebe svůj klid, ale bez lidí bych žít nemohla. Ovšem na druhou stranu nevyhledávám ani velké davy lidí. Každý to máme v sobě nastavené jinak. Život je prostě houpačka.
OdpovědětVymazatAle nesmí v něm být nuda..... on ten čas hrozně utíká.
Pohodovou neděli!
P.s. bezva fotky!!!!
Hanka
Fotky jsou nádherné, věty pravdivé. Máme všechno a můžeme všechno. Jen sakra v sobě ještě vydolovat kus mladý odvahy. Nebo si ji aspoň na chvíli půjčit od svých dětí.
OdpovědětVymazatJak já Vám rozumím... a bohužel s tou energií asi bude hůř - vím, o čem mluvím, jsem totiž o nějaký ten rok starší... Ale máte báječné děti, které bezpochyby dobíjí baterky, takže určo se energie dostaví, zatím to bude asi dozvuk tropického léta... Fota jsou božíííí, skutečně. Máte pro to neskutečný cit. Držím pěsti - ve všem.
OdpovědětVymazatMějte se báječně. Srdečně zdraví Lu z Moravy
Já mám stejné pocity, sice jinou situaci, ale to je jedno, jako bych to psala já..jednou dole, pak zas nahoře, dole časteji..:-(už sama nevím, asi to bude povahou, citlivá, melancholická, ty myšlenky se pak honí hlavou, člověk prostě moc přemýšlí..já to znám..ale vypadáte krásně, jste jedna z těch,u kterých člověk řekne uau i v 80:-)posílám energii i když momentálně žádnou nemám:-)Hanka
OdpovědětVymazatJako bych to psala já. Mám to hodně podobné, skoro stejné. Sbírám odvahu k velké změně a snažím se to tentokrát dotáhnout do konce. Držím pěsti. Iva
OdpovědětVymazatDěkuji za upřímné sdílení. Přidávám to samé jako paní Iva a Hanka - jako bych to psala já. Emoce a energie jako na horské dráze, celkově jí ale ubývá, ono v těch padesáti to tak prostě je. Doba bilancování a hledání smyslu a další cesty. Na té vaší vám držím palce.
OdpovědětVymazatDana
PS: Velmi se mi líbí vaše neotřelé fotozáběry.
PPS: Některé dnešní padesátnice vypadají na třicet, a zdá se mi, že jich je čím dál tím víc. Vy k nim nepochybně patříte.:-)
Připadá mi,jako bych to psala já.Mé sebevědomí je někde dole a nemůžu ho vydolovat.Taky přemýšlím o změně,už dlouho a nedokážu se dokopat a učinit to správné rozhodnutí.No v padesáti už to není,co ve třiceti,kdy si člověk řekl"však o nic nejde".Zatím jen sbírám odvahu,ale už nějak dlouho!Vám držím palce,ať vyjde co si přejete.Mějte se dobře.Marťa.
OdpovědětVymazat